naše obec

naše obec

historie obce - přírodní pohromy


Živelné pohromy

Zemětřesení nebývá u nás ani časté ani příliš silné. Přesto bylo zaznamenáno, že v noci ze dne 4. na 5. srpna 1328 zde mělo takovou intenzitu, že způsobilo zavalení části štol a šachet, pohlednice obce které v té době sloužily k těžbě stříbrné rudy. Postiženy prý byly štoly zejména v okolí Velké Losenice a zvláště na Peperku. K obnovení těžby už nikdy nedošlo. Proto už dnes není patrné, v kterých místech se tehdejší důlní díla nacházela.

Kobylky jsou hmyzem v našich krajích zcela neobvyklým, ale v roce 1338 napadla velkou část Českomoravské vysočiny ohromná hejna těchto škůdců, která přiletěla z Uher do Rakouska. Na zdejších polích zničila všechno, co tu rostlo a těžce poškodila také mladé výhonky ovocných stromů.

Krupobití se u nás objevuje poměrně často, ale nikdy snad nebylo tak ničivé, jako v roce 1651. Tehdy zcela ubilo veškerou úrodu na polích veliké části Českomoravské vysočiny. Důsledkem byl veliký hlad a bída, kterou jen v malé míře zmírňovaly zásoby obilí z panských sýpek.

Povodně v údolí řeky Sázavy nebyly nikdy ničím výjimečným. Po rychlém tání sněhu nebo po déle trvajících deštích se hladina řeky zvedala každoročně. Nejvíce škody však rozvodněná řeka napáchala v roce 1714. Tehdy po bouři dne 31. července a následujících deštích, byly protrženy hráze Dářka a dalších několika desítek rybníků a valící se voda strhala vše, co jí stálo v cestě. Všechna stavení v Sázavě, která byla v nižších polohách, byla zcela zničena nebo zaplavena. Voda tehdy zničilapohlednice obce druhou nejstarší usedlost v obci - dvůr, dříve hamr na Hamrtejchu. Voda se valila údolím Sázavy dál a škody, které při tom působila, se dále zvětšovaly. V Přibyslavi byl tamní dvůr poblíž řeky zatopen do poloviny budov. Oba mlýny byly zničeny. Příval vod strhl mosty v Německém Brodě a Ledči. V Německém Brodě bylo podemleto nebo zcela zničeno 60 domů. V Ledči bylo odplaveno 9 domů včetně hospodářských stavení a dobytka. Kromě toho bylo 80 stavení těžce poškozeno. Povodeň si vyžádala mnoho lidských životů. V Německém Brodě se utopilo na 80 lidí. V Babicích 42, Ve Světlé 73 a v Ledči 35. V ledečském děkanském kostele dosahovala voda do výše 6 loktů a polovina domů ve městě stála ve vodě až po střechy.

Mrazy a vánice jsou v oblasti Českomoravské vysočiny zcela běžné. Někdy však dosahují i zde takového stupně, že ohrožují životy lidí a těžce poškozují výsledky jejich pěstitelské práce na polích. Něco takového se událo 10. června 1821, kdy napadlo v Sázavě a okolí mnoho sněhu.
V roce 1837 byla tak krutá zima, že se v okolí Sázavy objevovali vlci, kteří se před tím drželi jen v hlubokých lesích žďárského revíru.
Dne 16.1.1893 byl v okolí Sázavy naměřen mráz -320C. Tehdy mnoho ptactva a zvěře pomrzlo. V méně zateplených sklepích lidem pomrzly brambory.
Kruté zimy byly zaznamenány zejména v letech 1862 až 1865, 1868 až 1869, 1871 až 1873, 1876, 1880 a 1899 - 1900. V roce 1900 napadlo před vánoci tolik sněhu, že dva dny nejezdily po zdejší trati vlaky.
Dne 31.3.1900 se měl konat v Přibyslavi 3. postní trh. Pro veliké množství sněhu se konat nemohl. Celý březen sněžilo a sanice trvala od počátku zimy až do Josefa (19.3.).
V roce 1919 přišla krutá zima tak brzy, že u většiny dvorů zůstaly brambory na poli a zmrzly.
Dne 21. června 1910 spálil přízemní mráz v nižších polohách docela mladou bramborovou nať.
V době, kdy se chodívalo pěšky, byly mrazy, vánice a mlhy velikým nebezpečím pro pocestné. Dne 4. prosince šel František Ronovský, domkář ze Sázavy, z přibyslavského trhu a cestou zmrzl. V roce 1886 zmrzl neznámý žebrák u Huťského dvora. Dne 31.12.1895 zmrzli na cestě z Nového Veselí do Sázavy dva sázavští občané. Dne 26.2.1919 zmrzl ve vánici na cestě z Nížkova domů domkář Josef Chlubna z Kopanin. Smrt ve sněhu nalezli také další sázavští občané - Konstantin Kolouch z čp. 29 a Josef Wasserbauer z čp. 79.

Polomy lesů. Na den sv. Tomáše (20. prosince) roku 1740 se přes Českomoravskou vysočinu přehnala větrná smršť, která byla současně doprovázena hromobitím a krupobitím. Panské lesy byly takřka zničeny. Ve vesnicích polensko-přibyslavského panství bylo zcela rozvaleno 80 stavení. V polenském a keřkovském dvoře strhl vítr střechy. V lesích bylo desetitisíce kmenů vyvrácených nebo
přeražených v polovině. Bezprostředně po této kalamitě uhodily kruté mrazy. Tesaři nebyli schopni opravit stovky poškozených střech. Nedokázali prý ve zmrzlých prstech udržet šindeláky (hřebíky, jimiž se přibíjely na střechu šindele).

Požáry byly vždy velikou hrozbou pro obyvatelstvo, které žilo téměř výlučně ve staveních krytých šindelem nebo někde ještěpohlednice obce doškami (slámou). Svítívalo se přitom převážně otevřeným světlem (loučemi, svíčkami nebo petrolejovými lampami). Mnohde se vařívalo na otevřených ohništích. Ve městech, kde bývaly domy těsně vedle sebe, docházelo zpravidla k požárům, které v krátké době zachvátily mnoho stavení najednou. Zápas s takovými požáry byl při tehdejším protipožárním vybavení skoro beznadějný.
Na vesnicích byla v tomto směru situace poněkud lepší. Usedlosti byly totiž od sebe více vzdáleny. I přesto zde také docházelo k větším požárům.
V Sázavě vypukly v druhé polovině 19. století požáry u Vajgertů a Lánů (14. června 1873), bleskem byla zapálena 15. června 1885 stavení čp. 49, 51 a 54, dne 3. srpna 1885 vyhořel Špinarův mlýn v dolní Sázavě a 27.7.1891 vyhořely na Kopaninách 4 chalupy. V roce 1897 vyhořel v dolní Sázavě dům. čp. 22, který patřil Františku Kubovi. Tehdy v domě shořely některé historicky cenné písemnosti včetně staré sázavské kroniky, které měl F. Kuba doma, neboť byl v té době sázavským starostou.

Neúroda způsobená extrémními povětrnostními vlivy bývala také těžkou ranou pro venkovské obyvatelstvo, které bylo zcela závislé na výnosech ze svých polností. Ve starých záznamech se objevují zprávy, že v některých, zvláště kritických letech, se někde nesklidilo z polí ani tolik zrní, kolik se ho tam zaselo. Závislost rolníků na výnosech obilí byla zvláště závažná do té doby, než bylo přikročeno k pěstování brambor.
Nepředstavitelná neúroda postihla naše země zejména v letech 1771 a 1772. Tehdy lidé jedli z hladu kořínky, listí a kůru stromů a nejrůznější traviny. Pekli si chleba z otrub a mlýnského prachu. Řada z nich zemřela v důsledku podvýživy a chorob. K neúrodným rokům patřily v našem kraji zvláště roky 1854, 1856, 1861, 1862, 1880, 1885 a 1907.

Epidemie moru, cholery, černých neštovic a tyfu procházely celou Evropou a málokdy se vyhnuly chudé Českomoravské vysočině. Zejména v době válek a neúrody se šířily s úděsnou neúprosností a tehdejší léčebné postupy byly proti nim v podstatě neúčinné. V boji proti nim bylo používáno zaříkávání a vykuřování a dalších pověrečných postupů. V kostnicích, které jsou dodnes v Nížkově a Velké Losenici, je mnoho pozůstatků tamnějších lidí i švédských, rakouských a pruských vojáků, kteří v okolí zemřeli, ani ne tak na zranění, jež by utržili v bojích, jako na uvedené choroby.

Vrchnost měla zájem, aby jí ve vesnicích neubývaly v průběhu epidemií pracovní síly. Proto doporučovala poddaným užívat nejrůznější preventivní medikamenty. Majitel polensko - přibyslavského panství, Ferdinand kníže z Dietrichsteina, přikázal dopisem z Vídně v roce 1860, "aby si lidé zvykli každý den ráno pozříti na špici nože směs 2 dílů síry a 1 dílu soli", což je mělo chránit před morovou nákazou. Vrchnost a rychtáři měli dbát na důsledné dodržování jeho příkazu.
Snad poslední veliká vlna cholery přešla zdejším krajem v roce 1850. V Přibyslavi zahubila během října a počátkem listopadu 73 lidí, zejména z řad dětí a starých, méně odolných osob. Znovu se tu objevila v době prusko-rakouské války v roce 1886. V přibyslavské polní nemocnici, zřízené v okresním domě, zemřelo na choleru několik pruských vojáků.
Spolehlivé údaje o úmrtí sázavských občanů na uvedené epidemické choroby nejsou zatím známy.


 

úřední e-deska

odběr SMS

zpravodaj obce

zpravodaj obce

kde nás najdete

nové fotografie

Letecké snímky obce

Dětský karneval
Dětský karneval